Barbora Vitíková - Kukabara
Vyzkoušejte střední školu v zahraničí. Povedu vás...

Střední školy ve světě se staly vášní

Bára se narodila jako Sedláčková v roce 1980 v Jičíně, kde vyrůstala uprostřed nádherné přírody Českého ráje.

V Jičíně studovala gymnázium a tam také potkala svého nynějšího muže. Vysokou školu úspěšně zakončila na FF MU v Brně. A z Báry se stala vystudovaná paní psycholožka :).

Bára procestovala blízké i vzdálené země. Pracovala i studovala na Novém Zélandu. Vyzkoušela si také život v Praze, kde několik let pracovala. Na Jičínsko se ale vždy ráda vracela. Má syna Bertíka.

Bářiny důležité studijně–pracovní zkušenosti:

  • 1998–1999 au-pair pobyt v Anglii spojený se studiem angličtiny
  • 2000–2005  letní pracovní brigády po Evropě
  • 2005 dokončení studia psychologie na FF MU v Brně
  • 2004–2006 získání pracovních zkušeností v oboru psychologie v pedagogicko-psychologické poradně
  • 2006 roční studium na Novém Zélandu
  • 2007–2016  manažerka  studijních pobytů na středních školách v zahraničí, pracovní i studijní cesty v rámci Evropy a Severní Ameriky
  • 2010–2012 další zkušenosti v oboru psychologie: Poradna pro rodinu a mezilidské vztahy
  • 2010–2012   výcvik komunikačních dovedností pro pracovníky pomáhajících profesích

Bára má v Kukabaře na starosti program studium na střední škole v zahraničí.

Nejodvážnější cesta

Moje nejodvážnější cesta byla bezpochyby ta první velká zahraniční – tedy odjezd do Velké Británie krátce po dokončení střední školy.

Byla jsem čerstvou držitelkou řidičského průkazu a odjížděla jsem s naivní představou, že v Británii prožiji hodně zábavy a dobrodružství a u toho si budu v klidu hlídat děti. Po příjezdu na mě čekali 3 divocí chlapci ve věku 3, 5 a 7 let a jejich věčně zaneprázdněná máma krátce po rozvodu. Vyfasovala jsem také svůj první „vlastní“ vůz – stařičký Nissan Sunny. Tomu chybělo jedno sklo za řidičem. Prý jej vysklili kluci za jízdy s předešlou au-pair. Nissan však brzy prochází generální opravou po té, co jsem do něj místo nafty natankovala benzín :).

Prvních několik měsíců jsem si zvykala na nový život, hodně práce a všelijaká dobrodružství s dětmi. Já i kluci jsme společné soužití přežili a ve finále jsem si v Anglii užila spoustu zábavy a také výletů do okolí. Vrátila jsem se domů pyšná, že jsem pobyt zvládla a že jsem si slušně osvojila základy angličtiny, kterou jsem si zamilovala.

Nejlepší práce

Nejlepší práce je pro mě každá, při které nemyslím na to, až skončí.

Měla jsem štěstí, protože takových prací jsem vykonávala v životě většinu. Ať již to byla práce na výletní lodi, péče o koně v dostihové stáji, pečení chleba a péče o bylinky v jogínském centru, a nebo práce s dětmi  i celými rodinami v rámci své psychologické praxe.

Ovšem za úplně nejlepší práci považuji tu, kterou vykovávám nejdéle, a to v oblasti zprostředkování studia v zahraničí. V této oblasti je stále co se učit a je v ní také trochu od všeho: marketing, prodej, psychologie, cestování……. Není to rutina a má smysluplný cíl. Studenti se z pobytů na zahraničních středních školách vrací nadšení, nebojácní, sebebědomí v projevu v cizím jazyce a často i s mnohem jasnější představou o svém budoucím životě.

Nejnebezpečnější okamžik

Je červenec roku 2006. Jsem na Novém Zélandu. Právě zde vrcholí zima a já jdu národním parkem na severu Jižního ostrova. Na zádech nesu objemný batoh a je mi báječně svobodně. Rozhoduji se, zda se po třídenním putování pobřežní stezkou místního horského „tracku“ vrátím s ostatními zpět. A nebo půjdu dál dokončit i druhou část stezky, jenž se odklání od moře do vnitrozemí.

Rozhodla jsem se, že budu pokračovat dál, a tak se ráno s ostatními loučím a jdu. Celý den putuji sama. Nepotkávám jediného člověka za celých 12 hodin. Cítím euforii i obavu. Pomalu ztrácím signál. Dvakrát dokonce sejdu z cesty, ale před setměním přicházím k další horské chatě. Je prázdná. Záznam o posledním přenocování je 6 týdnů starý. Zatopím si v krbu, navečeřím se a uléhám ke spánku. Poslouchám šumění lesa, zvuky zvířat…je to vzrušující. Ráno se probouzím do nádherného počasí. Radostně vyrážím na zbytek stezky. Celý další den putuji sama. Teprve po návratu si uvědomuji  jak nebezpečné, ale zároveň krásné ono osamělé putování bylo!

Barbora Vitíková