Jitka Kejíková - výlet do Hastings - Kukabara
I o anglickém Hastings vám mohu vyprávět...

Pojďme tuto planetku prozkoumat

Jitka Kejíková se narodila v roce 1977 v Brně. Zde také vystudovala Pedagogickou fakultu na Masarykově univerzitě.

Procestovala většinu zemí Evropy. Uchvátilo jí Irsko, Skotsko i Anglie. Líbilo se jí také ve Španělsku, Itálii, Německu, Rakousku nebo v Litvě. Na kole projela Korsiku a Portugalsko. Norsko a Slovinsko prozkoumala pěšky i na raftech. Pobřeží Řecka obeplula na nafukovací lodi Pálava.

Anglicky studovala přímo v Londýně, kde strávila dva nezapomenutelné roky. Jejím dočasným domovem se stala světoznámá čtvrť Wimbledon. Zde si jako velká fanynka tenisu splnila svůj sen a 2 roky po sobě navštívila slavný travnatý Wimbledon. První rok si dokonce vystála (nebo přesněji „vystanovala“) v celonoční frontě vstupenku na Center Court :).

Jitka Kejíková - Wimbledon - Kukabara

V Londýně také pracovala. Začínala s nulovou angličtinou jako uklizečka na stavbách (zajímavá zkušenost:)). Později se jí podařilo získat místo v kavárně Starbucks, kde se z ní pomalu stávala zkušená baristka.

Mezi největší cestovatelský zážitek řadí toulky po národních parcích v USA, které ji uchvátily svou rozmanitostí. Procestovala však i slunečnou stranu Floridy, kde žije její bratr.

Jitka miluje sport, zejména pak tenis, který se jí stál zároveň koníčkem. Přes 10 let trénuje ve svém volném čase děti i dospělé.

Své zkušenosti s angličtinou pak využila při výuce malých dětí v kroužku angličtiny v soukromé školce v duchu hesla „učení hrou“.

V Kukabaře má Jitka na starosti studijní pobyty v zahraničí. Zahrne vás péčí jí vlastní a předá zkušenosti, které sama na cestách získala.

Nejodvážnější cesta

Povahou jsem dobrodruh a ráda zkouším nové věci. Mám ráda chvíle, kdy drobně lechtá v břiše a tělem stoupá adrenalin :).

Mezi nejvíce vzrušující řadím jednoznačně své dvě cesty:

První byla plavba na raftech po téměř nesjízdných místech v Norsku. Sjížděli jsme extrémně obtížné peřeje ledové řeky. Po zdolání jednoho úseku jsme se dozvěděli, že šlo o „pětkovou vodu“ – ve vodácké klasifikaci tedy na hranici sjízdnosti, jsou zde těžké válce, zrádné spodní proudy a skoky. Tato informace nějakým nedopatřením unikla z katalogu cestovky :(. Dobrovolně bych se totiž do takové vody sama nikdy nepustila. S heslem nejedete s Čedokem, ale se Cvokem (ona cestovka) jsem po absolvování několika takových úseků byla šťastna, že jsem výlet přežila. A zpětně musím říci, že jsem si ho vlastně i užila.

Druhou dobrodružnou cestou byl canyoning ve Slovinsku. Tenkrát to byla moje první zkušenost s tímto druhem sportu. Skákali jsme vodopády, slaňovali jsme a protahovali se temnými zákoutími kaňonů. Vzrušeně jsme podplavávali části skal, často překvapeni, co nás na druhé straně čeká. Vrcholem byla dvanáctimetrová skluzavka, po které sjíždíte (tedy spíše padáte) dolů.

Jitka Kejíková - canoyning

Nejlepší práce

Musím říci, že mě hodně bavila práce v kavárně Starbucks ve Wimbledonu v Londýně. Jsem velký milovník kávy a nejenom, že jsem ochutnala rozmanité druhy káv, ale také jsem se naučila, jaký dezert se ke které kávě chuťově hodí.

Bavilo mě také potkávat se s lidmi z různých koutů světa (a že se jich tam vystřídalo), se kterými jsme tvořili jeden pracovní tým. Dozvěděla se mnoho zajímavostí nejen od nich, ale také od stálých zákazníků, se kterými jsem se postupně seznámila. Mohu říci, že právě tady jsem se konečně pořádně rozmluvila anglicky.

Nejnebezpečnější okamžik

Jednou jsme se vydali s partičkou přátel obeplout na Pálavě jeden z prstů Chalkidiki v Řecku. Po několikadenní plavbě nás již pustina unavovala, tak jsem si s kamarádkou vyšly na výlet do nejbližšího města. Zaparkovaly jsme loď na pobřeží a vydaly se pěšky po pobřeží. Dopolední cesta příjemně utíkala. Trasa podél pobřeží nabízela parádní výhledy na moře. Na první silnici jsme stoply auto, které nás dovezlo do nejbližšího města. Užily jsme si civilizaci, vychutnaly pravý řecký gyros a osvěžily se vychlazeným nápojem. Dobře naladěné jsme se vydaly zpět.

Nerada chodím stejnou cestou a proto jsem naplánovala trasu zpět po druhé straně pobřeží. První hodinu se cesta zdála normální. Tedy do té doby, než najednou skončila. Pokračovalo jen neprostupné křoví, kterým se nešlo prodrat. Neměly jsme s sebou nic, krom trochy vody a již teď nám docházelo, že bude potřeba jí začít šetřit. Musely jsme se vrátit zpět. Najednou se na cestě vynořilo stádo býků. Ti na nás překvapeně zírali tak, jakoby lidskou duši v této končině viděli poprvé :).

Začalo se stmívat a my jsme tušily, že budeme muset přespat pod širým nebem. Došla nám voda, byla nám zima a měly jsme hlad. Až ráno jsme se zorientovaly a po tříhodinovém sestupu konečně našly zbytek naší party. Ti nám vyčinili! Aby ne, měli o nás strach. A věřte, že my o sebe také. Ale přežily jsme, cestu nakonec našly…Ale do smíchu nám v noci úplně nebylo.